Když půjdete do Dalejského údolí směrem z Řeporyjského náměstí, dostanete se po chvíli cesty ke dvěma zajímavým chátrajícím stavbám, které stojí za prozkoumání. Obě se rozpadají a zarůstají zelení, ale dostanete se bez problémů dovnitř a můžete prošmejdit jejich zanedbané útroby. Nebrání v tom žádný plot ani zamčená brána, z obou domů už vesměs zbývají jen zdi a části střech.

video zde

Prvním, který po cestě potkáte, je Trunečkův mlýn. Tedy zřícenina, která z něj zbyla. Nenechte si ujít hororově působící strom, který ho střeží a jehož plazící se větve se po vás budou sápat. Dobře, to jsem se trochu rozbásnila, ale ten strom je fakt skvělý na focení. Celý areál mlýna působí jako ideální místo k natočení nějakého nízkorozpočtového hororu typu „skupina lidí přespává ve strašidelném domě v lese a po půlnoci se začnou dít divné věci“. Skutečnost, že pár kroků od mlýna je cesta, po níž se procházejí rodiny s kočárky, by nemusela vadit.

Bývalý vodní mlýn rodiny Trunečků byl jedním ze sedmi mlýnů na Dalejském potoce. Dnes z něj zbývají jen části zdí, které obklopují zarostlý prostor, kde se můžete rozvalit na jakémsi kusu betonu, který se tu válí. Zpovzdálí slyšíte potok, větve vrby šumí, ptáci zpívají, občas kolem projede vlak...má to něco do sebe.

Když se neochotně přesunete o kus dál po cestě, dostanete se k areálu bývalé vápenky. To už taková romantika není, spíš taková pustina: jsou to vesměs rozpadlé zdi s otvory po oknech a další zdi a další zdi...je to docela velký areál, poznamenaný graffiti a taky tím, že se tu odehrávají zábavy typu paintball nebo airsoft. Máte tak trochu dojem, že se nacházíte na místě, kde proběhla nějaká vojenská bitva. Můžete si i vylézt na zbytky střechy nebo po schodech do druhého patra jedné z budov. Chce to ale samozřejmě opatrnost.

Kolem bývalé vápenky vede železniční trať a za ní se můžete podívat ještě do jedné, asi související budovy. Ještě zajímavější je ale blízký lom s jezerem. Můžete ho vidět shora, když vylezete na kopec za tratí, nebo se k němu dostat skrz strašidelný tunel a poté se sápat nahoru po strmém kopci. Nejspíš existuje ještě nějaká inteligentnější cesta, jak se k jezeru normálně dostat, tu jsme ale neobjevily. Jezero je krásně průzračné, obklopené stěnami lomu a přímo vybízí k tomu, usadit se na kameni u břehu a přemítat nad tím, proč po tomhle skvělém víkendovém výletu musíte zítra zase do práce.....

Za nápad nafotit tato místa vděčíme zajímavým stránkám fototipy.cz.

Tyhle podivné rozpadající se schody najdete v Husitské ulici v Praze na Žižkově, v neudržované zahradě vedle domu číslo 34. Linou se do kopce, místy jdou šejdrem a nakonec se nějak doplazí ke dveřím domu nahoře. Když jsem je poprvé viděla, připadaly mi, jako by visely v prostoru mezi silnicí a domem nahoře, jako by nijak nesouvisely se svým okolím. Nejsou pořádně ukotvené do té zástavby, prostě se tam tak nějak zjevují. To, jak vedou klikatě vzhůru, odstřižené od všeho okolo, působí skoro strašidelně.

Video zde.

Jsou tam zbytečné, protože dolní část zahrady končí zpustlou zdí se všelijakým harampádím a dveře nad schody jsou zamčené a vypadají, že jimi už dlouho nikdo neprošel. Schody teda vlastně vedou odnikud nikam.

Do zahrady jsme se dostaly z cyklostezky, která vede po přejezdu nad Husitskou ulicí. Proklouznout se dá dírou v plotě. Zahrada je docela strmá a plná křoví, takže se po ní nedá moc dobře pohybovat, navíc jsme brzy zjistily, že kromě dekadentní krásy schodů tu není nic k vidění (až na podezřelého pána za záclonou v jednom z okolních napůl vybydlených domů, který nás celou dobu sledoval). Dveře domu nad schody se nám otevřít nepodařilo.

Nic bližšího k historii schodů jsme nevyslídily. Dům nad schody je oficiálně braný jako součást domu číslo 37 v Řehořově ulici a tento dům i se „zahradou“ a schody dnes patří jakési realitní firmě z Brna...

V Panenském Týnci je proslulý nedostavěný chrám, který je prý plný pozitivní energie, a nedaleko odtud, u vesnice Klobuky, se zase nachází největší menhir v Čechách, zvaný Kamenný pastýř. Pravěké kameny jsou taky považované za tajuplné vysílače energie. Tak jsme si řekly, že to vezmeme při jednom a nejdřív se nabijeme energií v chrámu a potom u menhiru.

Nedostavěný gotický kostel v Panenském Týnci je kousek cesty od autobusové zastávky a tvoří ho obvodové zdi a pilíře. Byly jsme v něm jen krátce a žádný příliv pozitivní energie jsme necítily, ale možná, že když někdo stráví mezi jeho zdmi delší dobu, nějaké výsledky zaznamená... Každopádně ale tohle místo se svým tichým vznešeným kouzlem stojí za návštěvu.

Cestou podél silnice jsme se pak přesunuly do Klobuk. Z okolních širých polí nám trochu hráblo, takže jsme se fotily a natáčely zanořené do lánů místních zemědělských plodin. Menhir Kamenný pastýř jsme našly v poli kousek za vesnicí Klobuky, a je to evidentně oblíbená atrakce, protože se u něj permanentně někdo fotil nebo nasával energii. 

Není snadné se nesmát, když vidíte skupinku lidí s vážnými tvářemi nalepených na kámen... Zkusila jsem nasávat taky, ale ani mě to nikam neodneslo, ani jsem se necítila nijak nabitá. Tak snad jindy... Blbnutí u menhiru a komentáře o energii z vesmíru berte s nadhledem, je to taková naše specialita považovat všechno za vesmírného původu a hledat za vším nadpozemské vlivy...:D

 Ano, je to ta rozpadající se bílá budova na skále, která na vás shlíží, když jedete po Barrandovském mostě. Troska bývalé vyhlášené restaurace Terasy Barrandov. Působí dostatečně opuštěným, zanedbaným a nehostinným dojmem na to, aby nás lákala k návštěvě, navíc jsme zjistily, že se v jejím okně občas objevuje světlo žárovky. Kdo tam asi tak může svítit, když je to uzavřený objekt, kam je zákaz vstupu?

K průčelí restaurace jsme došly po cestě od autobusové zastávky Terasy. Dál je možné proniknout dírou v plotě (je to samozřejmě zakázáno, ale vyšlapané cesty svědčí o tom, že už to tu navštívil nejeden zvědavec). Dostanete se k výhledu ze skály a potom se můžete prodrat větvemi k samotnému objektu. Působí jako symbol zmaru. Zničený, oprýskaný, všude rez, na zemi rozbité sklo. Dovnitř jsme se dostat nepokoušely, už proto, že jsme celkem zblízka viděly v jednom z oken onu rozsvícenou žárovku. Má odradit nezvané hosty, nebo se tam někdo samovolně usídlil? V Terasách se údajně rády zdržují všelijaké existence, takže jsme po původu světla radši nepátraly.

Kousek dál je možné vidět pod skálou bývalý bazén i se skokánkem a dojít k dalšímu menšímu, polorozpadlému stavení. Je plné sutin a odpadu (ovšem u vchodu byl celkem bizarně zavěšený svazek klíčů).

Došly jsme v bezpečí zpět za plot, i tak to ale není ideální místo na nedělní procházku. Je neudržované, zarostlé, ve velké výšce, nápisy hrozí nějakým psem, který to tu údajně hlídá, a nikdy nevíte, koho tu potkáte...

Tak tohle je prý jedno z nejstrašidelnějších míst v Praze. Pokud chcete zažít kontakt se záhrobím nebo ucítit na vlastní kůži vliv negativní energie, máte příležitost na tomhle zapadlém, nepoužívaném hřbitově, kam byli dříve pohřbíváni chovanci psychiatrické léčebny. Řekly jsme si, že je to ideální místo pro začátek našich výprav za mystérii...

Video zde.

Vydaly jsme se ulicí U Drahaně, hřbitovní brána se nachází na jejím konci. Netroufly jsme si sem vyrazit o půlnoci a s diktafonem na nahrávání rozhovorů s mrtvými, jako někteří jiní výtečníci (vyhledejte na YouTube, docela z toho mrazí). Stačilo nám přijít za denního světla, abysme se necítily ve své kůži. Jen jsme doufaly, že nás nenajdou až po letech zasypané listím někde poblíž bývalé márnice...

Hřbitov je trvale uzavřený, dovnitř se ale dá proniknout přes zeď. Není nijak velký, jsou to jen hromádky hrobů, porostlé břečťanem, většinou už bez náhrobků. Po levé straně je bývalá stará kaple a márnice, ze které už zbývá jen část zdiva, a v zadní části hřbitova je pomník, jehož nápis jsme nerozluštily. Takže k vidění toho moc není, ale atmosféra je tam přece jen tak nějak podivná.

Někde uprostřed hřbitova jsem ucítila podivný tlak na krku a od té doby jsem měla permanentní pocit jakoby tíhy na hrudi. Když jsme obcházely kapli kolem dokola, začalo mi zničehonic silně bušit srdce, a to jsem nebyla v tu chvíli nijak vyděšená, tak jsem moc nechápala, co se se mnou děje. Možná na mě jen dolehly všechny ty ponuré zvěsti o tom místě...?

Cestou zpátky k bráně mě navíc začal zlobit mobil, permanentně samovolně zoomoval na bránu, takže jsem nemohla točit. (Na konci videa je znát, jak se s tím zmateně snažím zoomovat.) Že by proslulé selhání techniky na místě plném energie? Byla jsem docela ráda, když jsme hřbitov opustily, a po pravdě řečeno, podruhé už mě tam nikdo nedostane...

Číst zprávy tohoto blogu je možné i přes RSS kanál.